V Sydney byla naše poslední zastávka před vstupem na Nový Zéland a mezi přestupy jsme měli asi 6 hodin. Proto jsme se rozhodli, že si vyřídíme turistické vízum a vydáme se do města setkat se s rodinkou Gibiecovými. Na letišti vše probíhalo hladce a stačilo si jen zařídit cestu MHD do centra a zpět. Zjistili jsme, že nejideálnější způsob je pořídit si místní kartu na MHD Opal card a nabít penězi. Daná karta se pak musí pípnout při vcházení do přepravního prostředku a odpípnout u východu, aby vám to odečetlo správnou sumu za ujetou trasu. Milý pán nám při prodeji této karty také poradil, že můžeme ušetřit, když z letiště nepojedeme rovou vlakem do centra, ale nejprve autobusem a pak na ten vlak přistoupíme o něco dál. My jsme se nebáli, a tak jsme se pustili do hledání takového autobusu a nakonec se podařilo. Sice nás pak vyhodil na zastávce, kde jsme na vlak neviděli a museli jsme ho trochu intuitivně najít, ale vše se podařilo.
Se strejdou Ivanem a tetou Marcelkou jsme byli domluvení, že se potkáme na zastávce Circular Quay a dáme si společný oběd. No a opravdu, když jsme sestupovali z vlaku, tak každý střežil jeden východ, abychom se neminuli. Milým překvapením bylo, že jsme zamířili na oběd k Opeře. Jak lukrativní místo! A ještě lepším překvapením se stal Benny, který tam na nás čekal. Umístnění bylo parádní, viděli jsme na slavný Harbour Bridge, Sydney Opera House, mrakodrapy, moře, lodě… no skvostné. Jenže toto místo bylo také oblíbené mezi rackama, kteří číhali na nepozorné, ale klidně i pozorné strávníky a nalétávali na všemožné jídlo. Naneštěstí je v tom nejvíce podporovali ti, kterým asi rodiče doma neříkali, aby dojídali, co mají na talíři. My jsme si jídlo pečlivě střežili, ale ani to nepomohlo. Jenom chvilinka zapovídání se a také jsme přišli o kousek sushi. Každopádně to byl zážitek a strašně milé sejití s rodinkou.
Po obědě jsme se ještě prošli okolo Opery, prohlíželi si moře a našli i jednu mini plážičku. No asi určitě to pláž nebyla, prostě jenom trochu písku, ale my jsme z toho měli radost.
Pak jsme se vydali na naši komplikovanější cestu na letiště, kterou jsme zvládli hravě a hurááá na poslední z našich 6-ti letů. Musím říct, že byl ze všech nejlepší. Trval cca 3 hodiny a společnost Quantas na mě udělala dojem v pohostinnosti. Odlétali jsme navečer a po vzletu jsme dostali Welcome drink. Byla to spíš taková citrónová sodovka, ale bylo to milé. No a pak nám donesli večeři a jelikož jsme měli na všechny lety objednané muslimské jídlo, tak nám je vždy donášeli jako první. Po večeři následoval dezert – nějaký donut, objednali jsme si pití a po dlouhé době jsem mohla zase ochutnat ginger beer, pak jsme dostali zmrzlinu no a nakonec ještě kuličku Lindor čokolády. Skoro celé tři hodiny jsme byli zabavení nějakým jídlem nebo pitím, takže to uběhlo neskutečně rychle. Uvědomila jsem si, že je mi líto, že to „dovolenkové“ cestování brzy skončí a že nás čeká spoustu zařizování. I to létání a letiště mi budou chybět, ale náš cíl je před námi – Nový Zéland.
Tak Daško prohlédla jsem si fotky od začátku a moc se mi libí vaše postřehy .Budete mít vzpomínky na cely život je úžasné že máte tu možnost. Manžel dostal od Martina pivo a tak moc děkuje .Přejeme aby se Vám vše dařilo a vrátili jse se v pořádku a zdrávi . Tomáš může dělat dokumentární film a Ty můžeš rodit Maurky . Hodně štěstí přejí Jakoubovi z Tanvaldu