#6 Přílet na Nový Zéland a první týden v Christchurch

Na našem cílovém letišti jsme přistáli pozdě večer, ale imigrační úředníci nelenili ani v pozdních hodinách a tak jsem se u přepážky i trochu zapotila, než jsem ukázala všechny možné dokumenty a než teda bylo rozhodnuto, že nás do jejich země na rok pustí. Po slově „Vítejte“ a razítku v pase jsem si teprve oddychla. Bylo kolem 11.hodiny večer a my jsme sice měli zaplacené a domluvené ubytování dopředu, ale nějak nám nevyšel transport UBER z letiště na místo, protože žádný noční taxikář v okolí v tuto noční hodinu nebyl k dispozici. Odchytl si nás jeden řidič minibusu, že nás klidně odveze i se zavazadly na adresu, kam potřebujeme, takže jsme nasedli a ještě počkali na další přemluvené pasažéry, kteří se zase postupně cestou začali vytrácet a nakonec i my jsme se dočkali a octli se na správné adrese.

V domečku s jednou místností v přízemí a asi dvěma v poschodí na nás čekal milý a vstřícný Andreas – Němec, který přiletěl na Zéland před pěti lety a přišlo mi, že tak stále bojuje o přežití nebo aspoň o vyjití s penězi. Moc nám pomohl se na začátku zorientovat, dal nám mapu města a zaznačil knihovnu, poštu a nejlevnější obchoďák. Takže druhý den jsme mohli začít s naším vyřizováním potřebných záležitostí, ale samozřejmě po vydatném dospávání, kterého jsme stále neměli dost. Kdybych to nezažila, tak nevěřím, jak vyčerpávající může ten časový posun být.

První místo, kam jsme zamířili byla knihovna. Ne, že bychom si chtěli počíst a začít pracovat na angličtině, ale především kvůli internetu. Nejprve se ozvat domů, že jsme v pohodě a vše běží podle plánu a pak začít vyřizovat důležitosti. Během jednoho týdne v Christchurch (to je takové hlavní město jižního ostrova) jsme si museli zařídit bankovní účty, daňové číslo, koupit auto, pojistit auto a ujistit se, že máme kde začít pracovat a bydlet.

Po knihovně jsme tedy zamířili sice do nejlevnějšího, ale taky pěkně vzdáleného obchoďáku. Ceny nás zaskočily. Sice jsme byli připravení na to, že je tady draho, ale když to prostě naživo srovnáváte s Českem, tak je to k neuvěření. Ale musím říct, že dnes už jsem se tak vžila do Novozélandského stylu života, že už raději na české Koruny nepřepočítávám. Překvapily mě ovšem ale také produkty, které jsem u nás neznala a říkala jsem si, že se těším na postupné ochutnávání.

Zařízení bankovního účtu nebylo překvapivě komplikované a za několik minut jsme mohli odejít i s kartami k našim účtům. Stačilo se obrátit na milou a vstřícnou paní, která nám se vším pomohla a nabídla se, že pomůže i s daňovým číslem. Naprosto vděční jsme souhlasili a to hlavní měli z krku. No a další den jsme dokonce koupili auto. Tomáš našel na internetu takové auto, jaké jsme si představovali a ve skutečnosti se nám také líbilo. Prodávající nám dal klíče, ať si to projedem a ani tak jsme neobjevili nic divného, takže jsme si tím autem zajeli vybrat peníze a předali na ruku. Pán nám napsal na kus papíru větu, že nám ho prodává a s tím jsme měli zajít na poštu a vyplnit formulář o změně vlastníka. Kupodivu to prošlo a auto je oficiálně naše!

První výlet jsme si udělali k moři. Bylo zataženo, celkem zima a fučelo, takže do vody nás to netáhlo, ale ten mořský vzduch byl parádní. Na mole chytali místní Asiati kraby a racci čekali na každou příležitost, kdy si chytači nedají pozor na kořist. Na ceduli jsme si mohli přečíst, že se zde dá chytit taky žraloček. Poslední večer jsme si zakončili naším oblíbeným Fish and Chips!